?

Log in

No account? Create an account
Дмитрий Львович Быков, писатель
"Хоть он и не сам ведет ЖЖ, но ведь кому-то поручил им заниматься?" (c)
August 13th, 2019 
berlin
рубрика «Приговор от Быкова»

Путин: 20 лет отката назад

20 лет назад, 9 августа 1999 года, Борис Ельцин привёл, по сути, к власти Владимира Путина, назначив премьером.

Итог путинскому правлению будет подводиться не сейчас — тогда у нас будет гораздо больше информации, поскольку Путин будет смещён либо в результате революции, либо в результате развязанной им войны. Мирных сценариев он — или его силовое окружение — практически не оставляет, хотя силён русский Бог. Вот тогда — подозреваю, что значительно раньше 2024 года — можно будет расставлять точки над П. Но уже сегодня вполне очевидны как безоговорочно плохие, так и безоговорочно прекрасные итоги путинского правления.

Безоговорочно плохо то, что страна потратила 20 лет не на поступательное развитие, а на откат назад; что вместо реставрации плохого СССР она во многом реставрировала досоветский монархизм, досоветский национализм и досоветскую государственную религиозность; что вместо научного, культурного и социального прорыва увидела существенную деградацию, затронувшую почти все сферы её жизни. Безоговорочно плохи массовые (именно массовые) репрессии, попрание Конституции, ликвидация суда, всевластие карательных органов, искусственный раскол страны на непримиримых крымнашистов и столь же непримиримых оппозиционеров. Безоговорочно плохо моральное растление, глубокая порча (дословный перевод слова corruption), запредельный уровень государственной лжи, цинизма и воровства. Все это проекция личности Путина, отзеркаливание его черт, неизбежное при авторитарном правлении — как коллективная паранойя при Сталине или коллективный сонный маразм при Брежневе.

Безоговорочно хорошо формирование небывало талантливого и активного молодого поколения. Прекрасны сформированные властями навыки сопротивления и готовность бороться за свободу, а не брать её из начальственных вонючих ручек. К плюсам отнёс бы я и окончательное сбрасывание масок, то есть разоблачение русской идеи — отсроченное, половинчатое, но все же наглядное формирование русского фашизма, его репрессивной программы, идеологии, международной стратегии.

Неправда, что 20 лет нашей жизни ушло в никуда. Мы многое увидели, поняли и сделали. В конце концов, 11 августа исполнился 21 год моему сыну. Он уж точно потратил эти 20 лет не зря — и он гораздо лучше меня. Так что этот текст посвящён вовсе не Путину, а ему. Спасибо, сынок, все не зря.
berlin
Dmitrij Bykov

Přednáška o Mistrovi a Markétce

Román Mistr a Markétka ruského spisovatele Michaila Bulgakova pravděpodobně není třeba čtenáři nijak zvlášť představovat. Je považován za nejslavnější ruský román 20. století, vyšel v mnoha jazycích a i v naší zemi se dočkal mnoha vydání. Dnes vám přinášíme překlad přednášky ruského spisovatele Dmitrije Bykova (video přednášky je umístěno v závěru textu), věnované právě tomuto Bulgakovovu dílu. Na pozorného čtenáře čekají zajímavá odhalení o okolnostech a motivech vzniku románu i komu byl vlastně určen a je vcelku možné, že po přečtení tohoto textu opět sáhne do své knihovny pro Mistra a Markétku, tentokrát viděné novou optikou.

100 lekcí s Dmitrijem Bykovem: Mistr a Markétka, rok 1966

Vítejte, drazí přátelé. Dnes začneme v roce 1966 a budeme mluvit o románu, který se objevil 26 let poté, co jeho autor zemřel a co do něj v průběhu posledního týdne před smrtí nadiktoval své ženě poslední úpravy. Půjde o Mistra a Markétku, o knihu, která byla vydána za značně záhadných okolností.

Málo komu dnes něco řekne jméno spisovatele — socrealisty Jevgenije Popovkina. Jevgenij Popovkin napsal v duchu socialistického realismu román o boji Ukrajinců s okupanty Rubaňukové, román ze života krymských kolchozníků Taurida a příběh o kolektivizaci Velká povodeň. Sám patřil ke stranickým pracovníkům. Shodou okolností vedl od roku 1957 nízkonákladový, dost nezajímavý časopis, který si stále nedokázal najít své místo v konkurenci tehdejších časopisů.

Je třeba říci, že šedesátá léta byla obecně dobou dost intenzivní publicistické polemiky. Podobné to bylo i v 18. století, kdy Kateřina II. osobně psávala do magazínů polemiky a Novikov vydával časopis Truteň (Trubec). A také v 19. století, kdy Dělo (Čin) polemizovalo se Sovremennikem (Současník) a oba pak s magazínem Russkij věstnik (Ruský posel). Stejně tak v šedesátých letech 20. století stál Novyj mir (Nový svět) proti časopisu Oktjabr (Říjen).

A v této polemice progresivistů s archaisty bylo velmi obtížné vyjasnit pozice zbylé časopisecké tvorby.
Nebylo jednoduché najít způsob, jak časopis Moskva etablovat, a vymyslet, čím by na sebe mohl upozornit.

Popovkin se obrátil na Simonova, se kterým se znal, a zeptal se, zda by pro něj neměl nějakou bombu. Simonov odpověděl, že “bombu” sice má, ale není jeho vlastní. Byl by tu však jeden takový autor, dramatik, který je žel bohu zpola zapomenutý, a u něho v archívu leží román, jenže tento román Popovkin nikdy nezveřejní. Popovkin zahořel. Byl to takový stranický propagandista, člověk vášnivý. Přes noc rukopis, který mu Simonov dal, přečetl a řekl: “Vydáme to. Ale vydáme to tak, abychom získali předplatitele na rok 1967. Nejdřív vydáme první polovinu, dva měsíce pak vynecháme a druhou polovinu vytiskneme až v novém roce.”

A tak se v roce 1966, na samém konci roku — v 11. čísle, to aby čtenáři měli čas na objednání předplatného na rok následující — objevila sice značně zkrácená — asi o čtvrtinu, ale přeci jen první redakce poloviny románu Mistr a Markétka, který se v Rusku stal hlavní literární senzací druhé poloviny šedesátých let. Tou první byl jak jinak než Jeden den Ivana Děnisoviče.

Osud Bulgakovova románu je dostatečně znám, o tom se mluvilo hodně. Tak jen velmi obecně — Bulgakov pracoval na románu od roku 1929 do roku 1938. V roce 1938 udělal konečnou redakci, do které ale stále dopisoval a diktoval až do března 1940, to jest až do své smrti na nefrosklerózu.

První redakce románu se značně lišila od té, kterou dnes známe pod jménem Mistr a Markétka. Příběh o tom, jak ďábel navštívil Moskvu, napadl Bulgakova (v každém případě tak alespoň pravila legenda, kterou sám šířil) po setkání s tajemným neznámým. Sám Bulgakov tvrdil, že neznámý měl jedno oko zelené, druhé hnědé. To vše samozřejmě patřilo k mýtům, které Bulgakov sám o sobě neustále vytvářel. Bulgakov se podle svého vyprávění procházel kolem Novoděvičího kláštera s pistolí v kapse a s úmyslem skoncovat se životem.

Přišel k jezeru, sedl si na lavičku, vedle si přisedl neznámý a sdělil mu, že sebevražda v této chvíli je zcela nemístná, protože brzo potká ženu, která ho zachrání, a že brzy bude zrušen zákaz na jeho dílo.

Read more...Collapse )
berlin
Dmitrij Bykov

Strugačtí — Piknik u cesty. Proroctví, které se vyplnilo

Přinášíme překlad přednášky ruského spisovatele, literárního kritika a skvělého popularizátora ruské literatury Dmitrije Bykova k Strugackých Pikniku u cesty (v češtině vyšlo také pod názvem Stalker).


Nejpodivnější osud v celé tvůrčí biografii bratří Strugackých najdeme v Pikniku u cesty. Je třeba připomenout, že aureola jména Strugackých byla do značné míry determinována tím, že osudy jejich autorských prací byly podobně tajemné jako osudy jejich hrdinů. Připomeňme si Strugackých “Les”, který se se svou očividně antisovětskou, přesněji nesovětskou esencí a úžasným popisem vesnického života (mnohem přesnějším než veškerá vesnická próza), nečekaně objevil jak ve sborníku sovětské sci-fi literatury Helénské tajemství, tak v časopise Bajkal, a byl víceméně dostupný (byť třeba jen v knihovně) sovětskému čtenáři (je třeba podotknout, že fakticky k mání byl pouze sborník Helénské tajemství, zatímco vydání časopisu Bajkal, bylo zakázáno a staženo — nikoliv však kvůli Pikniku, ale kvůli stati Arkadije Bělenkova, který v té době emigroval — pozn.).

Naproti tomu Piknik, ve kterém zdánlivě není vůbec nic antisovětského, Piknik, jehož děj se odehrává v tajemné severoamerické zemi (nespecifikované, malé), Piknik, ve kterém není jediná sovětská reálie, se jen zázrakem a s odřenými stránkami prosmýkl v roce 1972 do Aurory. A tato čtyři čísla, půjčovaná na jednu noc nebo dokonce jen na hodinu, byla jedinou možností, jak se s knihou seznámit.

A pak dalších deset let (možná o trochu méně) pokračovaly peripetie kolem sborníku, ve kterém měly ty nešťastné čtyři části vyjít, ty čtyři zvláštní příběhy o Zóně. Je praktickyo nemožné pochopit, o co v díle jde. Což opět dokazuje, že sovětská cenzura a ideologie měly nadpřirozený čich, pochopily, co nechápali samotní Strugačtí, když vytvořili Piknik. Ale samozřejmě uhodli pravý obsah knihy dřív než ostatní. Příběh Rodericka Shoehardta, jeho rodiny a přátel je ve skutečnosti nejupřímnější a nejpřesnější práce Strugackých o sovětském projektu, nicméně naplnění došla až za 30 let.

A o čem přesně je Piknik u cesty? Jde o reinkarnaci starší povídky Strugackých Zapomenutý experiment. Prostě existuje jakási zóna, uměle ohrazená, kde proběhl nějaký monstrózní vědecký experiment, jehož výsledkem jsou zmutovaná zvířata (někdy mají místo očí bílou blánu, jindy zas blány mezi tlapami, nebo mají dvě těla, celkově obludný obraz). A celou dobu se snaží dostat skrze mříže ven, všechna ta havěť se vrhá proti oplocení a žadoní, aby byla puštěna. Už tam byl první odhad o povaze sovětského experimentu. Byl vytvořen obrovský experiment, ve kterém se objevili strašliví mutanti. Tyto mutanty je nyní třeba oddělit od okolního světa. Přitom je možné, že tito mutanti chápou, vědí více než zdraví, možná jsou i lepší než zdraví. Ale jsou navěky zavřeni za děsivou mříží, chyceni v síti.

Stroze řečeno, prostor zapomenutého experimentu či mimozemského pikniku u cesty je prostorem Zóny. Přitom nejdůležitější, klíčová slova příběhu říká Roderick Shoehardt už v první části, když dostane v baru nalito na čtyři prsty whisky, naparuje se před novináři a říká: “Ano, máme Zónu, ano, jsme špinaví a máme strach, ale skrze naši Zónu promlouvá budoucnost, přes nás duje vítr z budoucnosti. (v originále: Máte úplnou pravdu. Je to díra a byla to díra. Jenomže teď je to díra do budoucna. A přes tu díru dostaneme do vašeho prašivého světa takové věci, že se všechno změní. Změní se život, bude jiný, tak je to, každý dostane vše, co potřebuje. Pro vás je to díra. Přes tu díru ale přicházejí znalosti. A když budou znalosti, můžeme třeba ze všech udělat boháče nebo letět ke hvězdám nebo kam bude libo. Taková je ta naše díra.“

A tato krásná i strašlivá slova plně vystihují tehdy dosud ještě ne zcela zformulovaný názor Strugackých na sovětský experiment: Ano, sovětský experiment je strašlivý, ale skrze sovětský experiment promlouvá budoucnost, protože celkem vzato je většina ostatních modelů světa odsouzeno k zániku, pouze o tomto zatím ještě nic nevíme.

Read more...Collapse )
berlin
Dmitrij Bykov

Čapkovi mloci jako masa, která ničí humanistickou kulturu

Přinášíme překlad části pravidelného čtvrtečního nočního pořadu Odin (Sám) Dmitrije Bykova na rozhlasové stanici Echo Moskvy, kterou ruský publicista minulý týden věnoval Čapkově Válce s mloky.


V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že v masce mloků byli vyobrazeni nacisté. Jenže pak musíte najít odpověď na otázku: A čím se vlastně mloci provinili? Vždyť na začátku z nich sami lidé udělali otroky, zotročili je, ozbrojili je a pak byli mloky vytěsněni právě proto, že mloci byli tvrdší, u určitém slova smyslu přizpůsobivější a bytelnější, jistě, protože dokázali způsobit zemětřesení.

Ale myslím, že jde o úplně jinou metaforu. Metaforu, která je hlavní dějovou linkou, základním příběhem 20. století. Tento základní příběh 20. století totiž spočívá v tom, že historii začínají vytvářet masy. Nikoliv jedinci jako Napoleon, ale masy, které vyžadují jiný styl řízení a které si samy, stejně jako ti mloci, začínají vybírat své vůdce, které potřebují vůdce, ale nikoliv nějaký druh aristokracie či monarchie; které potřebují masovou kulturu. A tento příchod masy na arénu dějin vede ke zcela odlišným požadavkům, zcela jiné morálce.

Dokud byli jen mloci — byly to roztomilé děti. Dokud byli Šariky — byli to krásní psi. Ale jakmile byli obdařeni právy a stali občany Šarikovy (narážka na novelu Michaila Bulgakova Psí srdce, kde se ze psa neúspěšně udělá člověk, který se ovšem chová jako odporný pes a přimkne se k “vítěznému proletariátu” — pozn. překl.), jakmile jim přiznali práva a učinili mloky rovnocennými partnery v historii, svět se přizpůsobil a objevily se další požadavky. Bylo třeba jiné morálky, masové morálky.

A dokud z těchto salamandrů, z tohoto prostředí, z těchto Šarikovů nevzejdou noví aristokraté, jak stále vyzývá spisovatel Alexandr Melichov — náš současný hlavní lídr a teoretik aristokratismu, kterého velmi respektuji — dokud k tomu nedojde, bude se stále více upouštět od tradiční kultury a tradiční morálky.

Je třeba si přiznat, že mloci začali vládnout světu, což ovšem bylo nevyhnutelné, jelikož aristokracie opouští historickou scénu. Bohužel, dnes může být svět jen masový a ovládán tedy může být jen masivně. Aristokratické technologie jsou nahrazeny demokratickými. Ale demokracie, bohužel, a velmi mnoho lidí to správně říká, nevylučuje vůdcovství, naopak je ho plná. Už u Sinclaira Lewise, pokud si správně vzpomínám, v románu U nás se to stát nemůže je taková myšlenka prokázána — že totiž demokratické hlasování pro fašismus je jako lusknout prsty. Diskuze o tom, že demokracie vylučuje vůdcovský systém po roce 1933, jsou, nezlobte se na mě, nesmyslné. Právě 20. století odpovědělo na tuto přímou otázku: jakmile se masy začnou podílet na dějinách, celé společnosti jsou povinny projít dětskou nemocí fašismu a nakaženy budou i ty neodolnější demokracie — jako Amerika.

Existuje naděje — u Čapka vcelku pochopitelná — že západní mloci půjdou do války s východními a navzájem se zničí. Ale v to mohl doufat jen naivní Evropan. Jelikož se stalo něco jiného. Relativně vzato, dvě totalitní společnosti šly skutečně do války, jedna z nich vyhrála a dosáhla nové úrovně složitosti a tuto novou úroveň složitosti nepřežila. Z tohoto pohledu je to katastrofa. Zhroutila se sama do sebe.

A co je vlastně mlok? Nejde o fašistu a nutně to nemusí být ani dělník. Je to příslušník tlupy, masový člověk, a pokud jinak nedáte — nová vývojová fáze. Chápu, že se pouštím na tenký led, ale pouze vysvětluji Čapkův román. Problém je v tom, že mloci dříve či později zmoudří, že mloci překonají svůj masový stát. Ale otázka zní — nevytlačí skutečné lidi? Protože se méně bojí práce, jsou méně nároční, více adaptivní. Dnes to, co se děje kolem uprchlíků, to, že se Východ přelil na Západ, je vlastně stejný problém. Jedná se o stejnou válku s mloky, protože mloci byli od počátku používání jako gastarbeiteři. A my teď mluvíme o tom, jestli se přes nás “nepřevalí východní hordy?” … Nikoliv, východní hordy se na nás samozřejmě valí, pak začnou moudřet a degenerovat a budou vyplaveny zas něčím novým. Není to ten hlavní příběh dějin lidstva? Není to ten hlavní archetyp lidské historie, který Čapek sledoval?

A další věc — v obdobích mločí invaze nastává také období, o kterém mluvím od začátku: období totálních občanských válek a rozdělení lidstva na malé stádo a velké společenství. Přičemž jediným způsobem, jak zachránit to malé stádo, je stát se neviditelným pro většinu. A proto nechme mloky projít evolucí po jejich, my musíme dosáhnout našeho evolučního skoku. Jinak nás vytěsní. A taková je Čapkova morálka, jiná není dána.
berlin
A nikdy jinak! // «TaPolitika.cz», 2016–2019 гг.



  • Dmitrij Bykov: Ve vzduchu je cítit první světová… (15.08.2016)
    оригинал > Дмитрий Быков «Вторая Первая Мировая» // «Собеседник», №29, 3-9 августа 2016 года

  • Dmitrij Bykov: Přednáška o Mistrovi a Markétce (04.08.2017)
    оригинал > Дмитрий Быков «Михаил Булгаков «Мастер и Маргарита», 1966 год» // «Дождь», 25 февраля 2017 года

  • Dmitrij Bykov: Nové Putinovo období, aneb všichni za jednoho (13.04.2018)
    оригинал > Дмитрий Быков «Все за одного» // «Собеседник», №13, 4-10 апреля 2018 года

  • Dmitrij Bykov: Strugačtí — Piknik u cesty. Proroctví, které se vyplnilo (26.02.2019)
    оригинал > Дмитрий Быков: «Стругацкие. «Пикник на обочине»» // «Arzamas», 16 июля 2015 года

  • Dmitrij Bykov: Stalin v Christchurchi (07.05.2019)
    оригинал > Дмитрий Быков «Сталин в Крайстчерче» // «Собеседник», №10, 20—26 марта 2019 года

  • Dmitrij Bykov: Čapkovi mloci jako masa, která ničí humanistickou kulturu (13.05.2019)
    оригинал > Дмитрий Быков в программе «Один» // «Эхо Москвы», 9 мая 2019 года

berlin



«Лучшее, что можно сделать, — смотреть в потолок». Как пишут книги Толстая и Посвятовская

В Центре Вознесенского прошла вторая дискуссия из цикла «Литературные решения» при поддержке «Редакции Елены Шубиной», посвященная выходу сборника рассказов Елены Посвятовской «Жила Лиса в избушке». Модератором выступила культурный обозреватель Екатерина Писарева. «Афиша Daily» публикует фрагменты беседы.

<...>

Елена Посвятовская: Мне очень нравится у Дмитрия Быкова определение, что роман — это жизнь. Он сравнивает его с жизнью: куча героев, какие‑то коллизии, развязка, завязка. Повесть — это все то же самое, только героев поменьше и любовная история. А рассказ — это сон. Загадочный, таинственный, зачастую с открытым концом.

Я согласна с Татьяной Никитичной, что новых форм придумать невозможно, сейчас время цитирования, переосмысления. Над всеми текстами сейчас только широкая постмодернистская улыбка. Но я бы хотела сказать, что новый русский рассказ я бы могла охарактеризовать в смысле «новый» — не «сегодня родившийся», а «отличный от других, от серых других». Мне очень нравится Денис Осокин и Юрий Каракур. Вот для меня это новый русский рассказ.

<...>
berlin




Дмитрий Быков в доме книги «Молодая гвардия» 16-го февраля 2017 года:


[реплика из зала:]
— Дмитрий Львович.

[Дмитрий Быков:]
— Да.

[реплика из зала:]
— Вы поместили недавно блестящую на мой взгляд статью…

[Дмитрий Быков:]
— Спасибо.

[реплика из зала:]
— «Гарри Поттер и холодная война».

[Дмитрий Быков:]
— Это лекция. Да, но всё равно спасибо.

[реплика из зала:]
— Был отклик какой-нибудь со стороны [нрзб.]…

[Дмитрий Быков:]
— Её перевели для Роулинг, и она сказала, что если за ближайшие два года не разразится горячая война, она найдёт время для интервью. Но боюсь, что разразится. Или у неё найдутся другие дела. <...>



bykov (04.03.2019): «Ну, что текст для нее перевели -- я знаю от Муратова. Но твердых договоренностей об интервью, тем более дат, до сих пор нет».

Дмитрий Муратов (13.03.2019): «...тема с интервью как то затухла, обе стороны готовы, но никак не совпадут. Я попробую восстановить актуальность. Твердо не обещаю. Жму руку, Муратов».

БГ: «Есть повод прийти сюда ещё один раз*»




фестиваль лектория «Прямая речь» в Лондоне (3–6 октября 2019 года):


3 октября 2019 года — четверг — 19:00
Дмитрий Быков: «На самом деле мне нравится только ты» (главные стихи)

4 октября 2019 года — пятница — 19:30
Людмила Улицкая и Дмитрий Быков «О теле души» (public talk)


* Я был в Эдинбурге, гостил там у замечательного совершенно писателя, моего любимого (одного из), автора лучшего, по-моему, триллера европейского Чарльза Маклина — автора романа «Страж». И вот мы с ним прогуливались и он говорит: «А это вот участок Роулинг. А вот видите… (правда, мы видим только её зад) она возделывает свои маргаритки». Я говорю: «Ну я хотел бы выразит ей мой восторг». «Нет. Это будет нарушением её privacy». Поэтому я с благоговением посмотрел, как она возделывает свои маргаритки (ну, как всякий нормальный русский дачник; значит, кверху нижней свой задней частью), посмотрел, полюбовался, послал ей луч любви и, не тронув её privacy, прошёл мимо. Я надеюсь, что у меня будет ещё шанс вместе с нею покопаться в маргаритках. Я её очень люблю. Она, по-моему, женщина хорошая.
berlin



Джулия Дональдсон
«Находчивая Нелли»


/ перевод с английского: Дмитрий Быков
// Москва: «Машины творения», 2017, твёрдый переплёт, 32 стр., иллюстрации, ISBN 978-5-907022-11-9
// Москва: «Машины творения», 2018, твёрдый переплёт, 32 стр., иллюстрации, ISBN 978-5-944383-63-1


Родители!
Дети!
Послушайте все
Балладу о доблестном сыщике-псе!
Точнее, собака не сыщик, а сыщица.
Зовут её Нелли.
Смотрите, как пишется.
У Нелли такой сногсшибательный нюх,
Что нюхает Нелли буквально за двух.
Кто с веток орехами нагло кидается?
Кто улей пчелиный ограбить пытается?
Кто кучку оставил дерзко накакал в саду на тропинке?
Кто в ванну спускается на паутинке?
Отважная Нелли всегда на посту.
Что видно по бодрому чудо-хвосту.
Нелл делит жильё с шестилетним ребёнком.
Он мил и умён, но не склонен к уборкам.
Зовут его Питер, вы это запомните.
Он любит разбрасывать вещи по комнате.
Но Нелли-ищейка не прячет оскала,
Вот список вещей, что она отыскала.
В миске собачьей — автобус игрушечный.
Книга таится во тьме подподушечной.
Старый носок оказался в диване.
Мячик был в ванне (точнее, не в ванне).
Тапок — под лейкой. В чулане — медведь.
Нелл отыскала всё это, заметь.
А в понедельник, напяливши свитер,
В школу начальную топает Питер.
Сам он портфеля собрать не сумел —
Это опять-таки делает Нелл.
В школу солидно ведёт она Питера.
Школа ей нравится, в ней — ослепительно!
Множество запахов: плюшки в буфете,
Платья и тщательно мытые дети.
Милей же всего для собачьего носа
Запахи книг — и поэмы и проза.

Но постепенно над этим возник
Запах повсюду расставленных книг!
Книги о рыцарях и о драконах.
Книги о принципах и о законах,
О ярких дворцах и ветхих избушках,
Книги о воинах новых и древних,
О говорящих царевнах-лягушках лягушках-царевнах.
Книги про космос,
Про сотни планет его,
И о собаках — ну как же без этого?
Но Нелли однажды просунулась в класс —
И вдруг ощутила, что запах погас.
Да, что-то не так… И у мистера Джонса
Такое лицо, будто чем-то обжёгся.
На месте игрушки,
Модели планет,
И полки...
Но книг, к сожалению, нет!
И сыщица Нелли берётся за дело
Воришка Грабитель ограбил не слишком умело:
Он шапку оставил у полки пустой,
И Нелл её нюхает —
Случай простой!
Огромную скорость она развивает
И, можно сказать, поводок обрывает!
И дружно, как будто звонок прозвенел,
Начальная школа несётся за Нелл.
Чем пахнет на улице? Рыбою, сеном,
Свежею пиццею, мокрым поленом,
И есть след воришки — сюда он проник.
Бежит наша Нелл на поиски книг!

Как запахов много на улицах города!
Питание. Пицца. Пингвины. Пикник.
Но умная Нелл устремляется гордо
На запахи вора
И запахи книг.
От бега собаке и школьникам жарко.
Они миновали квартал зоопарка,
Кафе, где стоят деревянные столики,
И поле, где прыгают белые кролики вкусные кролики.
А после им встретилось поле для гольфа —
И лесом запахло прохладно и вольно горько.
Вдруг видят они деревянный забор.
За этим забором скрывается вор!
И Нелл, напряжённо поднявшая ухо,
Как водится, лает — тревожно для слуха и сухо.
И что же? Сидит человек на крыльце,
Мучительный стыд у него на лице.
Он книгу открытую жадно сжимает,
Он пойман, он пойман — и все понимает!
А около — груда похищенных книг.
«Верни же их нам!» — говорит ученик.
Вор жалок, бедна жалка его мрачная бедная хижина...
— Я сам бы вернул их, — он шепчет пристыженно.
— Ей-Богу, не грабил я школьников малых...
Я взял их взаймы, а совсем не украл их!
«Он их не ворует? Он в долг их берет?!»
У Нелл появилась идея. Вперёд!
— Так вот оно что! А как звать тебя?
— Тедом!
— Ну что же, беги за ребятами следом,
И мы мимо гольфа, кафе, зоосада,
(Живо Немедля примчимся, куда тебе надо!
Рассеянный Задумчивый Пит по дороге туда
Свой мячик и шарф потерял, как всегда.)
И следом за Нелл удалая компания
Вбегает в какое-то странное здание.
— О, где я?! — воришка в восторге вопит.
— В читальне ты, о Тед! — говорит ему Пит.
Здесь библиотека, здесь книги, понятно?
Ты можешь их брать совершенно бесплатно!
Сейчас тебе выдадут личный билет!
Читай если хочешь, хоть тысячу лет!
И Тед, поражённый своим приключением,
Читает в тенёчке с большим увлечением.
Пришёл понедельник, начало недели,
Торопится в школу счастливая Нелли.
Под книжную полку ведёт её нюх,
И дети, и Питер читают ей вслух.
И книги по-прежнему нравится нюхать ей,
На полках по-прежнему нравится рыться ей:
И Ей нравится слушать про принцев и рыцарей,
О звёздах, планетах, лесах, небесах,
О разных зверях и, естественно, псах!
И новая книга о сыщице Нелл,
Которую я ты прочитал, как умел.
This page was loaded Nov 12th 2019, 7:01 pm GMT.