?

Log in

No account? Create an account
Дмитрий Львович Быков, писатель
"Хоть он и не сам ведет ЖЖ, но ведь кому-то поручил им заниматься?" (c)
A nikdy jinak! // «TaPolitika.cz», 26.02.2019 
13th-Aug-2019 09:06 am
berlin
Dmitrij Bykov

Strugačtí — Piknik u cesty. Proroctví, které se vyplnilo

Přinášíme překlad přednášky ruského spisovatele, literárního kritika a skvělého popularizátora ruské literatury Dmitrije Bykova k Strugackých Pikniku u cesty (v češtině vyšlo také pod názvem Stalker).


Nejpodivnější osud v celé tvůrčí biografii bratří Strugackých najdeme v Pikniku u cesty. Je třeba připomenout, že aureola jména Strugackých byla do značné míry determinována tím, že osudy jejich autorských prací byly podobně tajemné jako osudy jejich hrdinů. Připomeňme si Strugackých “Les”, který se se svou očividně antisovětskou, přesněji nesovětskou esencí a úžasným popisem vesnického života (mnohem přesnějším než veškerá vesnická próza), nečekaně objevil jak ve sborníku sovětské sci-fi literatury Helénské tajemství, tak v časopise Bajkal, a byl víceméně dostupný (byť třeba jen v knihovně) sovětskému čtenáři (je třeba podotknout, že fakticky k mání byl pouze sborník Helénské tajemství, zatímco vydání časopisu Bajkal, bylo zakázáno a staženo — nikoliv však kvůli Pikniku, ale kvůli stati Arkadije Bělenkova, který v té době emigroval — pozn.).

Naproti tomu Piknik, ve kterém zdánlivě není vůbec nic antisovětského, Piknik, jehož děj se odehrává v tajemné severoamerické zemi (nespecifikované, malé), Piknik, ve kterém není jediná sovětská reálie, se jen zázrakem a s odřenými stránkami prosmýkl v roce 1972 do Aurory. A tato čtyři čísla, půjčovaná na jednu noc nebo dokonce jen na hodinu, byla jedinou možností, jak se s knihou seznámit.

A pak dalších deset let (možná o trochu méně) pokračovaly peripetie kolem sborníku, ve kterém měly ty nešťastné čtyři části vyjít, ty čtyři zvláštní příběhy o Zóně. Je praktickyo nemožné pochopit, o co v díle jde. Což opět dokazuje, že sovětská cenzura a ideologie měly nadpřirozený čich, pochopily, co nechápali samotní Strugačtí, když vytvořili Piknik. Ale samozřejmě uhodli pravý obsah knihy dřív než ostatní. Příběh Rodericka Shoehardta, jeho rodiny a přátel je ve skutečnosti nejupřímnější a nejpřesnější práce Strugackých o sovětském projektu, nicméně naplnění došla až za 30 let.

A o čem přesně je Piknik u cesty? Jde o reinkarnaci starší povídky Strugackých Zapomenutý experiment. Prostě existuje jakási zóna, uměle ohrazená, kde proběhl nějaký monstrózní vědecký experiment, jehož výsledkem jsou zmutovaná zvířata (někdy mají místo očí bílou blánu, jindy zas blány mezi tlapami, nebo mají dvě těla, celkově obludný obraz). A celou dobu se snaží dostat skrze mříže ven, všechna ta havěť se vrhá proti oplocení a žadoní, aby byla puštěna. Už tam byl první odhad o povaze sovětského experimentu. Byl vytvořen obrovský experiment, ve kterém se objevili strašliví mutanti. Tyto mutanty je nyní třeba oddělit od okolního světa. Přitom je možné, že tito mutanti chápou, vědí více než zdraví, možná jsou i lepší než zdraví. Ale jsou navěky zavřeni za děsivou mříží, chyceni v síti.

Stroze řečeno, prostor zapomenutého experimentu či mimozemského pikniku u cesty je prostorem Zóny. Přitom nejdůležitější, klíčová slova příběhu říká Roderick Shoehardt už v první části, když dostane v baru nalito na čtyři prsty whisky, naparuje se před novináři a říká: “Ano, máme Zónu, ano, jsme špinaví a máme strach, ale skrze naši Zónu promlouvá budoucnost, přes nás duje vítr z budoucnosti. (v originále: Máte úplnou pravdu. Je to díra a byla to díra. Jenomže teď je to díra do budoucna. A přes tu díru dostaneme do vašeho prašivého světa takové věci, že se všechno změní. Změní se život, bude jiný, tak je to, každý dostane vše, co potřebuje. Pro vás je to díra. Přes tu díru ale přicházejí znalosti. A když budou znalosti, můžeme třeba ze všech udělat boháče nebo letět ke hvězdám nebo kam bude libo. Taková je ta naše díra.“

A tato krásná i strašlivá slova plně vystihují tehdy dosud ještě ne zcela zformulovaný názor Strugackých na sovětský experiment: Ano, sovětský experiment je strašlivý, ale skrze sovětský experiment promlouvá budoucnost, protože celkem vzato je většina ostatních modelů světa odsouzeno k zániku, pouze o tomto zatím ještě nic nevíme.

Samozřejmě metafora návštěvy mimozemské civilizace je Pilmanův radiant, tedy trasa, podél které jsou po světě rozmístěny zóny návštěvy; a hypotetický výchozí bod v souhvězdí Labutě, odkud “bylo vystřeleno”. Ve skutečnosti je Zóna metaforou božské návštěvy. Velmi často se říká “navštívil ho Bůh” o někom, kdo je vážně nemocný, nebo kdo přežil požár. “Božská návštěva” je zjevení zázraku ve světě. Jak říká Pasternak (kterého měli Strugačtí velmi rádi): Zázrak je zázrak a zázrak je Bůh. // Když nevíme kudy kam, pak uprostřed zmatku, nečekaně překvapí. Bůh navštěvující svět se nestará o komfort navštívené strany. Ve skutečnosti je Rusko, které přežilo revoluci, zemí, kterou navštívil Bůh a proměnil ji v Zónu návštěvy.

Legendární je starý příběh o tom, jak Strugačtí přišli na tenhle nápad. Chystali se psát nějakou jinou věc. Zdá se, že měla mít něco společného s Ošklivými labutěmi (v českém překladu v knize Kulhavý osud), procházeli se v Komarově, kde se obvykle scházeli ke společnému psaní, šli podél cesty, viděli stopy po pikniku a Arkadij Natanovič povídá: “Představ si, co si asi teď myslí mravenci při pohledu na ty plastové lahve, roztavené v ohništi, rozbité sklenice, talířky (tehdy ještě nebyly z plastu, ale mohly být, řekněme, papírové). No, co asi vidí, když na to koukají? Co vidí?” Pravděpodobně úplně stejně by se na stopy cizí návštěvy dívali běžní pozemšťané. A nápad byl na světě.

Nakonec Strugačtí svá díla nijak nevysvětlovali — stále vymýšleli mnoho nového, nicméně interpretaci nechávali na svých čtenářích. A právě zde si můžeme všimnout, že náhodou, možná nevědomky, popsali sovětskou zónu — zónu zapomenutého experimentu — která velmi přesně charakterizuje celou sovětskou realitu. Takže, zaprvé — je to opravdu špinavé, přeplněné místo, ve kterém se bez ladu a skladu válí stopy velkých vítězství, velkého pokroku, jakýchsi grandiozních neuskutečněných plánů. Je velmi podstatné, že se v Zóně nachází hřbitov, protože právě mrtví jsou hlavními symboly sovětského projektu, jeho hlavními hrdiny. A možná měl pravdu Pasternak, když řekl, že zemřelý Majakovskij byl jediný důstojný občan nové republiky. Je to republika mrtvých, pro živé je život v ní nesnesitelný. Zato mrtví v této republice, v této zóně, nacházejí druhý život. A prostě už nic nechápou, jsou to přízraky.

Pravděpodobně nejstrašnější scéna povídky, ta, která pokazila spaní více než jedné generaci dětí (Strugacké samozřejmě četli převážně teenageři), je ta, kdy se zhmotní mrtví z hřibova, který se nachází v blízkosti výjezdu ze Zóny. Tam se začnou objevovat divní lidé, kteří bloudí kolem a jdou jako slepí. A teprve později Roderick Shoehardt s hrůzou v jednom z nich pozná svého otce, který přijde domů z hřbitova, sedne si k jídlu, ale nejí, posadí se ke stolu a jen mlčí — mluvit se s ním nedá, ničemu nerozumí, je to jen přízrak. Takže Zóna — stejně jako Solaris (ve skutečnosti ta myšlenka přímo koresponduje se Solarisem), Zóna dokázala obnovit, znovu slepit nebožtíka z jakéhosi jeho genetického kódu.

A přesně takovou zemí, zemí oživlých mrtvol, byl Sovětský svaz. Chodily po něm přesně ty samé přízraky dávných velkých idejí a pokoušely se nějakým způsobem připomínat skvělou minulost. V Zóně existuje spousta strašlivých vynálezů, jako například “ježibabí rosol”, který záhadným způsobem proniká kůží i masem, noha zůstane, řekněme, nohou, ale už v ní nejsou žádné kosti. To je také sovětský vynález, protože vykostění obyvatelé — to je drtivá většina těch, kteří spadli do “ježibabího rosolu” — to jsou ti, kteří zažili sovětský experiment. Jsou vykostění právě proto, že nemají žádný pevný základ, je nečitelný. A tady je, podle mého názoru, vnuknutí Strugackých naprosto zřetelné.

V Zóně se pochopitelně nachází i hlavní vějička — je to Zlatá koule, která plní přání. Jedná se o věčný sen o tom, že Zlatá koule, která v Rusku vznikla jako důsledek grandiózní společenské změny, přinese všem štěstí. A Roderick Shoehardt žádá právě naplnění komunismu: “ŠTĚSTÍ PRO VŠECHNY, ZADARMO, A NIKDO AŤ NEODEJDE S PRÁZDNOU!” Jenže štěstí, za které je třeba zaplatit životem někoho jiného, jako v “mlýnku na maso” — to je přece strašlivý podvod. Vždyť podle Strugackých vede ke Zlaté kouli “mlýnek na maso” — neviditelné ústrojí, které člověka ve vzduchu ždímá “jak spodní prádlo” a na zem padají jen jakési černé kapky. A jestliže je třeba pro splnění toužebného přání obětovat skvělého Artura, Mrchožroutova syna, kterého obdivujeme ve čtvrté části, pak jak vypadá tohle štěstí pro všechny zadarmo? Je jasné, že Zlatá koule je stejně děsivý, stejně podlý švindl, jako všechna ostatní lákadla Zóny. Ano, ze Zóny přichází budoucnost, ale neméně důležitý je hlavní cíl Zóny — děsivě oklamat, nelidsky lhát.

A na závěr si povíme o tom, jak se toto proroctví stalo skutečností. Všimněte si prosím, že nejpopulárnější scifi sérií poslední doby je Stalker (série knih napsaných na základě počítačové hry S.T.A.L.K.E.R — pozn.) — samozřejmě, tento Stalker vychází z filmové adaptace Tarkovského, která byla natočena podle povídky Strugackých Stroj přání, a v podstatě nemá s Piknikem nic společného s výjimkou čistě formální podobnosti území -… nicméně, série Stalker vypráví o životě v záhadné zóně, podobné Černobylské, kam se chodí na “lup” (jak tomu Strugačtí říkají). Jde o použití světa Pikniku u cesty, nicméně zde je tento svět rozšířen na celý postsovětský prostor. Samozřejmě v Zóně je možné hledat černobylské území, a tady se už Strugackým před očima začala objevovat ta strašná historie, protože právě do černobylské zóny chodili dobrovolníci taky na lup — pro příšerné zmutované pampelišky nebo houby, které tam rostou, pro pozůstatky mrtvého města Pripjať, které bylo také poměrně rychle vydrancováno mrchožrouty.

Dnes je však Strugackých metafora ještě zřejmější a hrozivější: my všichni chodíme na “lup” do sovětské zóny. Sovětská zóna, která na území naší historické paměti zabírá zhruba 70 let, což není tak hrozné, přesto je pro nás dodnes zdrojem příjmu, zdrojem “lupu”. Chodíme si tam pro smyšlenky, pro “staré písně o tom podstatném”, pro koncepty vlastenectví. Zóna, která už dávno neexistuje, nás stále krmí idejemi naší kosmické nadvlády, utvrzuje národ v představách o velkém Vítězství a tak dále. Sovětská zóna — tento v současnosti nejdražší lup — se stala naším hlavním zdrojem identity. A to Strugačtí naprosto bezchybně předpověděli.

Další věc je, že i tahle Zóna má svá lákadla, za která se musí platit. A platí se tím, že stalkerům se rodí zmutované děti. Kdysi jsme si mysleli, že Agnes — no, že je to prostě obraz jakéhosi slepého osudu, který způsobuje, že stalkeři platí tak hroznou cenu. Agnes, která se narodila jako normální, veselé, zdravé dítě, a kterou ve skutečnosti od ostatních dětí odlišuje pouze to, že je pokrytá zlatou srstí a chybí jí bělmo v očích, které jsou proto sytě hnědé, podobné jako u psů nebo opic — mají jen duhovky. Ale zhruba v 10-12 letech se Agnes začíná měnit, zapomíná slova, přestává mluvit s rodiči. A brzy se začne po nocích probouzet — sedí nehybně na posteli a vydává strašlivé skřípavé zvuky, jaké jsou někdy v noci slyšet v Zóně. A všichni se utěšují, že jde jen o skřípot důlních vozíků s pískem. Přitom takto křičí mutanti, kteří v Zóně žijí. A Stalker pak říká strašidelná slova: “Zóna pronikla do těl našich dětí a změnila je, aby vypadaly jako ona.”

A právě toto vidíme dnes. Protože sovětská zóna pronikla do těl mladší generace a vyrobila z nich mutanty, přeměnila je na aktéry historických rekonstrukcí, kteří se pokoušejí něčeho dosáhnout v sousedních republikách, přeměnila je v Naše, kteří chtějí být sovětštější než Sovětský svaz. Strašlivá mutace velkého švindlu sovětské Zóny pronikla do těl mládeže. V tomto smyslu je Piknik u cesty prorocký. Samozřejmě kdyby o tom řekli Strugackým, bylo by to pro ně překvapení. Ale koneckonců, proč by mistrovské dílo nemohlo překvapit i svého tvůrce?
This page was loaded Oct 18th 2019, 11:57 pm GMT.